vztahy

Před malou chvílí sem smazal jeden blogový zápisek, přestože nebyl napsán nikterak ostře, bylo možné pochopit nepopiratelnou výtku k jedné konkrétní osobě.

Dlouhodobě zvažuji jestli má smysl dořešit problém i v případě, že si tím udělám nepřítele. Přestože se o mé konfliktnosti nedá pochybovat, nikdy z mého konfliktu nevnikl můj nepřítel. Je sice jasné, že mne někteří lidé nemusí, nicméně nemají důvod býti mými nepřáteli.

v depresi zase píši kecy do svého blogu. mám obavy o tu co miluji. nejdřív ta co miluji má depresi. teď pár dnů potom píše mám se fajň. od ni mi píše její , tak jen doufám, že ona ví co dělá a nemá za přítele jen dalšího uchyla. co postele si ji zve do postele a po tom ji odhodí jako něco nepotřebné. „užil jsem si zbohem děvče.“ strach o ni mám. však ona to snad ví. ale kdo ví co se ji v hlavě honí. bojím se oni.

Tolik myšlenek se mi v hlavě honí. Tolik věcí se kterýmí se má mysl nechce smířit.
Tolik věcí které nemohu změnit.
Teď jen vztek a smutek prodí mým tělěm.
Já křičet chci, chycen v pasti zoufalství.
Už cítím jen svou bolest a svou beznaděj.
Mé srdce krvácí, bylo raněno a odhozeno.
A teď kráčím světem sám jako tělo bez duše

Jednou jela kamarádka z Prahy za sestrou do Hladkých Životic. Ale ta měla operaci a nemohla u ni nakonec být. Tak se „náhodou“ (nebudu upřesňovat) dostala do Brna (opravdu to není ani kousek pocestě) . Volala mi že teda nakone jede domu do Havru. Ať ji řeknu vlak kdy ji to jede. A já ji povídam tak super aspoň večer mrknem na film(skoro kazdy vecer jsme koukali nafilm kdyz byla jeste tady) a ona na mě: „jdi do háje nic nebude“ a zavěsila. minutu na to mi píše sms že si chce povídat jinak se zblázní. No to mě docela namíchla. nejdřív mě pošle do háje a pak si che povídat. Ale v klidu jsem odepsal. Pak se ptal v kolik že dorazí. Tak jsem ji to řekl a ona tak to stihnu jít s kámošem na pivo. Jsem ji nampsal jestli to myslí vážně a ona že jo. A tím debata skončila. No je tohle normální? nejdřív mi volá – pošle mě do háje – pak si chce povídat – a pak mi řekne ještě něco takového. proč si nezavolal tomu svému kámošovy nebo nepsala s nim…

je konec romantickým hrdinům. doba se změnila teď už jen každý sexem baví a lásku nikdy nepozná.

Ja tak nenavidím lásku, tak kazí mi můj svět, jediné co umí do deprese me přivádět.

Ještě pořád se traduje, že muž by měl ženu dobývat a protože sem i já postižen tímto předsudkem, mnohdy to dělám.

Je to zajímavé, ale většinou si vybírám dívky, které se tváří nedostižně. Ne že by to byly krasavice, ale i tak si umí muže dobírat. Zajímavé na to je, že tímto chováním dávají trochu na jevo, že umí být nad věcí. Tím jistě roste touha muže po nich.

Proč děláme věci, kterých potom litujeme? Proč dokážeme odmítnout člověka, kterého milujeme?
Proč jsem to udělal…?
Proč děláme věci, které ubližuji jíným?
Proč si nejdříve neuvědomíme důsledky svého konaní?
Proč si to nerozmyslíme dříve než něco uděláme?
Proč jsme tak slepý a hluší?
Proč se vůbec ptám, stejně se odpovědi nikdy nedozvím?

Proč je láska tak krutá? Někoho si vybere ani se nezptá a když ji podlehne. Všechno mu sebere.

Proč je láska tak krutá? Někoho si vybere ani se nezptá a když ji podlehne. Nic mu neodpustí a páteř mu zlomí. Zustane jen tělo bez duše, zoufalec blodící životem.

Možná to znáte, možná to říkáte sami, možná jste to jen od někoho slyšeli: Na takové problémy stačí obyčejný rozum. Do včerejšího večera bych se k tomuto názoru zřejmě přiklonil. Po zkušenosti dostala tato teorie řádné trhliny. Co si myslíte vy?