pečení

S chlapy je to hrozné. Člověk nikdy neví, co jim koupit k narozeninám, k vánocům, k svátku… A tak to obvykle řeší flaška nebo trenky. To první mi přijde trapné a to druhé ohrané a… trapné. Táta měl včera svátek. A já pár dní chodila a přemýšlela, co mu asi dám. Asi… trenky. Moje nervy… Až mi jedna moudrá hlava povídá „Tak mu něco upeč, každý chlap má přece rád, když mu ženská něco upeče, to mu určitě udělá radost…“ Tak zajásám, třikrát hurá, to je ono! Ale pak mi dojde… No jo, ale dotyčný asi zapomněl, že mluví se mnou. Snad jen trochu na vysvětlenou něco o mých gastronomických zkušenostech: 0, slovy nula. Opravdu jsem ještě v životě nic bez cizí pomoci neuvařila ani neupekla, kuchyni se vyhýbám obloukem, vrcholem mého kulinářského umění je sypaný čaj a polívka ze sáčku, jedna z mých největších fóbií je zapalování naší plynové trouby a když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, nebýt kuchařkou byla jasná volba. Mimochodem když jsem si asi ve čtrnácti letech chtěla udělat vajíčko na hniličko, našla jsem si návod v kuchařce: „vařte vajíčko 4 minuty“ a já ho tedy vložila do chladné vody v hrnci, zapálila sporák, počkala přesně 4 minuty (od zapálení sporáku) a pak ho vytáhla, a když jsem ho o chvíli později rozbila a syrové utírala ze stolu, definitivně jsem se rozhodla, že si jednou vezmu kuchaře. A teď tohle…