Kterak jsem poprvé sama pekla

S chlapy je to hrozné. Člověk nikdy neví, co jim koupit k narozeninám, k vánocům, k svátku… A tak to obvykle řeší flaška nebo trenky. To první mi přijde trapné a to druhé ohrané a… trapné. Táta měl včera svátek. A já pár dní chodila a přemýšlela, co mu asi dám. Asi… trenky. Moje nervy… Až mi jedna moudrá hlava povídá „Tak mu něco upeč, každý chlap má přece rád, když mu ženská něco upeče, to mu určitě udělá radost…“ Tak zajásám, třikrát hurá, to je ono! Ale pak mi dojde… No jo, ale dotyčný asi zapomněl, že mluví se mnou. Snad jen trochu na vysvětlenou něco o mých gastronomických zkušenostech: 0, slovy nula. Opravdu jsem ještě v životě nic bez cizí pomoci neuvařila ani neupekla, kuchyni se vyhýbám obloukem, vrcholem mého kulinářského umění je sypaný čaj a polívka ze sáčku, jedna z mých největších fóbií je zapalování naší plynové trouby a když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, nebýt kuchařkou byla jasná volba. Mimochodem když jsem si asi ve čtrnácti letech chtěla udělat vajíčko na hniličko, našla jsem si návod v kuchařce: „vařte vajíčko 4 minuty“ a já ho tedy vložila do chladné vody v hrnci, zapálila sporák, počkala přesně 4 minuty (od zapálení sporáku) a pak ho vytáhla, a když jsem ho o chvíli později rozbila a syrové utírala ze stolu, definitivně jsem se rozhodla, že si jednou vezmu kuchaře. A teď tohle…

Ale dobrá tedy. Musí to být překvapení. Dnes je ten den! Naši nejsou doma. Odhodlána beru kuchařku a když nalistuju sekci moučníky a uvědomím si, že „jsem na to kápla“ připadám si jak borka:-) Vyberu buchtu s tím, že použiju těsto a zbytek ponechám své kreativitě. Když si začnu chystat suroviny, uvědomím si, že už jde opravdu do tuhého. Již není cesty zpět. V kuchařce stojí „utřete vejce s cukrem“. Být tak hráč on-line počítačových her, řekla bych asi „WTF?!“, jelikož jsem ale křehká dívka (aspoň se občas dělám), zůstanu u všeříkajícího „COŽE?!“ Eh… co to po mě chtějí? Proč mám ta vajíčka utírat? Vždyť ty skořápky ani nejsou tak špinavé a stejně je nebudu používat, jen bílek a žloutek… Eh… nebo… nebo ne? No proč mám utírat cukr už vůbec nechápu. Bílý je přece dost. Nebo to je překlep a má to být „utřete vejce cukrem“? A k čemu mi to bude? Kurnik, já fakt nevím. Asi zůstanu u toho, že to zamíchám… No nic, rozbiju vajíčka, samozřejmě, že když se je snažím – jak se to tak dělá – naštípnout a rozlousknout, celé je rozflákám a lovím skořápky. Přisypu cukr. Ať nic nezkazím, raději to ponechám technice, říkám si, vytahujíc šlehač… Mimochodem, to byste nevěřili, jak daleko dokáže doletět směs vajíček a cukru vržená obyčejným ručním kuchyňským šlehačem při rychlosti 2. Když se dívám na další ingredience, připadám si už ale opravdu jak odborník. Půlku kypřícího prášku a vanilkový cukr… Eh… mezi tím je nějaký rozdíl? Jo a proč do té kuchařky nenapsali pro lidi jako jsem já „kypřící prášek = prášek do pečiva“?! Tak šmátrám v takové kuchyňské poličce, kde má mamka podobné nesmysly. No takových nějakých podivných pytlíků je tam plno… tak vytahuju jeden, co ho tam je půl a jeden, co ho tam je všechno. Snad je to dobře, ale co by koneckonců mohla taková troška prášku udělat, chlácholím se… (- hodně.) No nic, přidám ještě nějakou tu mouku, olej a mléko a hurá zas k šlehači. Před chvílí ustanovený rekord vajíčka + cukr byl překonán o 2 metry již zcela kompletní NPHM (neidentifiko­vatelná polotekutá hmota v misce). Jo a dotaz pro zkušenější kuchaře a kuchařky: je to normální, že když se má přidat poslední ingredience, zjistí se, že už se do misky nevleze? No zkrátka řečeno… Těsto bylo hotovo. Teď přichází na řadu ta moje kreativní část. Říkám si, že nahoru dám jablka a něčím to ještě posypu… možná… ano… skořicí! Jablka se skořicí, to je přece známá kombinace – myslím, že jsem si někdy dělala takový čaj… vida, přece uplatním zkušenosti z dřívějška! Tak tedy připravím jablka (loupat či neloupat… toť otázka… to je to, oč tu běží…) a jdu nalít těsto do předem vymazaného a vysypaného plechu. I když nevím, jestli nalít není moc silné slovo. Možná vysypat či vyklopit by bylo přesnější. Je to totiž takové nějaké… nevím, jak to popsat. Husté, až moc. Mazlavé. Neteče to. Co nepůjde silou, půjde ještě větší silou! Násilím tedy rozmazávám těsto po plechu. Pak ještě ty jabka, předehřát troubu a je to… Ano, předehřátou troubu. Pro předehřátí je nutno ji zapálit. Na to zapalovat ji zápalkou ještě stále nemám. Zapálím si tedy špejli, ať jsem od toho co nejdál… a opravdu… hned napodruhé se mi to povedlo:-D Když dostanu nápad, že to celé můžu navrchu ještě posypat kakaem, připadám si už opravdu hustě. Asi jako ta hmota, co jsem před chvílí aplikovala na plech… moment… ne, tak hustě zas ne. Jo ještě ta skořice. Patnáctiminutové pátrání po skořici uteklo jako voda. A je to. Šup s tím do trouby. Za chvíli už to začíná vonět. Samozřejmě, že to peču na velmi slabém žáru a pořád kontroluju. Vypadalo to asi takhle… První kontrola: neudělané. Další: neudělané. Další: pořád nic. Další: neudělané. Další: úplně spálené. Tak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Ale jako jo, vypadá to hezky… shora. Radši se budu smát. Celková doba tvoření se trochu protáhla. Prodloužila se totiž o dobu t (t = doba oškrabování zuhelnatělých částí buchty; a zároveň t = cca 40 min). Když jsem to tak oškrabávala, rozplynula se mi v hlavě myšlenka na to, jak přijde první z mých rodičů domů a řekne „Jé tady něco hezky voní!“ a místo toho se vynořila jiná, kde rodič řekne „Tady se něco pálilo?“ Tak jsem to tedy nakrájela, oškrábala, naservírovala a schovala u sebe v pokoji. Zanedlouho slyším klíče v zámku… mamka. Vylezu z pokoje a málem se počůrám smíchy. Mamka totiž místo obvyklého pozdravu prohlásí „Tady se něco pálilo?“