Nejlepší kamarádi

Již dlouho jsem neoběvil žádnou všeobjímající pravdu, jako se mi to dařilo ještě v ranějších fázích mé puberty (teda předpokládám, že těď jsem již v pokročilém stádiu). Nyní jsem ale jednu asi našel. Když se dlouho nevidíte s někým koho opravdu dobře znáte, s kým jste byli nejlepší přátelé, nemáte si co říct.

Tak nějak jsem to pozoroval už na srazech ze třídy. Byli jsme skvělá parta, byleli jsme spolu na internátu. Takže čtyři roky intenzivního soužití. Znali jsme o sobě fakt všechno (teda opravdu hodně). Teď když se potkáme, nemáme si co říct, známe se tak dlouho a tak důkladně, že bavit se o počasí je docela plytké. Takž na školních akcích si nakonec pokecám víc s lidma z vedlejších tříd od kterých ani neznám jejich jméno.
Docela mně to mrzí, ale prý obdobný problém má i moje máti.
Teďka něco podobného zažívám se svojí holkou která odjela na rok do Francie. Chěl bych jí něco napsat jenže, jaksi nemám nápad na nic co by mělo nějakou hlubokou myšlenku, nějakou poentu. Takže ji vlastně nic nenapíšu. Jedna SMS za dva dny, je maximum které vymáčknu a beztak je tam nejvíc informací o tom, jestli pes žere, nebo nežere a jak se tváří na to že je zavřený ve výběhu.
Hodně mě chybí normální pokecání, povykládání si s ní. Na chat se pořádně nedostane a když už se tam dostane, tak zase nejsem u počítače já . Navíc ve Francii mají Solarisy (to je dobrý OS od SUNu tvůrce JAVA), jenomže když nevíte kde co je, tak se v něm dělá dost špatně. Takže jsme odkázání na drahé SMS a tam se prostě nedůležité věci nevlejdou.
Je to škoda, mám život vlastně veskrze nudný (když o něm chci někomu napsat), Žádné podstatné téma s pointou nemám. A BUDE HÚŘ.