O vyrovnanosti vztahu a vších

Když jsem ještě chodil na gympl, měl jsem super spolužáka MM. Chodil jsem s ním do třídy už od základky, ale až na gymplu se mi poštěstilo, že jsem s ním mohl sedět v jedné lavici. Dobrou polovinu mých úspěchu v chemii má na svědomí on. Vždy, když jsem při písemce něco nevěděl, žduchl jsme do MM a ten napsal odpověď na pravý okraj papíru, já jsem to opsal a on to pak zaškrtal. Na každé písemce z chemie měl široké modře zaškrtané okraje. Ale i v jiných předmětech jsem těžil z tohoto jednostraně výhodného vztahu.

Asi ve druháku mě začalo fakt štvát, že si výrazně víc beru, než mu dávám. Docela mně to štvalo. On byl fakt soběstačný, nic nepotřeboval. Takže nůžky se otvíraly. Jen občas po mně chtěl vypálit nějaké CD, nebo něco fakt drobného. Vždycky jsem se mu snažil vyhovět jak nejrychleji to jen šlo. Ale nepomohlo mi to, pořád mám pocit, že mu toho hodně dlužím.

Možná právě tenhle člověk, mě inspiroval k tomu, abych se snažil dávat nezištně. Problém je v tom, že mou pomoc moc lidí nepotřebuje. Očas spravit počítač, nebo něco naprogramovat. Z toho co umím jsem si udělal podnikání a nic moc víc neumím.

Tento pocit lidské vši, parazitující na dobrém kamarádu, mně přimně nabízet svou pomoc dost neodbytně. Jsem zvyklý požádat někoho o pomoc, až ve chvíli když něco opravdu chcu, nebo mi na něčem záleží. Proto když někdo vysloví přání, snažím se mu vyhovět (samozřejmě když to není nikdo cizí), Jenže jen velmi málo lidí je takových jako já. Jen málu lidí se poštěstilo, aby za kamaráda měli tak vyjmečného človeka jako je MM. Takže tyto lidi časem začne má pozornost značně znervózňovat.

To jsem si uvědomil když jsem včera sledoval Ságu Rodu Forsigtů (neo Forksichtů?). Soms je dost nesnesitelný, ale myslím, že ho chápu.