Dlouhé umírání

Přestože mam spoustu aktivit, nemyslím, že patřím mezi hyperaktivní lidi. Trpím totiž jinými neduhy než je hyperaktivita. Prvním mým neduhem je, že se rychle nadchnu a druhým, že se neumím loučit.

Proto mých zálib postupně přibývá, ale jen s málo kterými jsem oficiálně rozvázal poměr. Dokud jsem byl žák a posléze student, nebyl to tak zásadní problém a hlavně, nebylo to vidět. Jenže čím jsem starším, tím je tento můj problém zřetelnější. Ono není problém, chodit v prvním, nebo druhém ročníku do středoškolského sboru, ale začně to být divné, když do toho sboru chodíte i po skončení výšky. Jeden kamarád mi řekl, že asi trpím pedofilnímy sklony.

Ovšem i v ostatních koníčcich se projevuje, moje jistá konzervativita. Bohužel nejen v koníčcích, ale i v práci a ve vstazích. Takže třeba pořád se mi nepodařilo přejí z Emacsu na Netbeans, nebo Eclipse.

Dalším problémem, který přesně na toto navazuje a mou konzervativnost zhoršuje je nostalgie. Díky, tomu kolik koníčku jsem dělal, nebo dělám, mám spoustu zážitků. Bohužel si je umím vychutnat až s odstupem času. Jsem typem člověka, který spomíná na .

No do státnic to tak určitě ještě vydržím, není moc času na změny (zase výmluva). Ale po státnicích to bude chtít udělat tlustou čáru. Přetrhat to, abych se konečně posunul zase o kus dál, nezdokonaloval jenom to staré umírající, ale abych konečně splodil něco nového.

Brzo budu muset nechat spoustu věcí umřít.