Jak jsem dělal zkoušky v autoškole

Možná je toto trochu otřepané téma, ale stejně se musím pochlubit. Posledních pár měsíců jsem dělal autoškolu a dnes se mi konečně podařilo uspět u všech zkoušek. Jednoduché to však rozhodně nebylo…

O svých prvých zážitcích se raději už zmiňovat nebudu , ale byly velmi podobné, jako u všech ostatních. Jen nastíním, že jsem v půlce první hodiny chtěl utéct, ale to už je dávnou minulostí. A jak to tedy bylo? Spolu s dalšími jsem dorazil i já včas na 7:30. Postupně přicházeli další lidé a mezi posledními i pan instruktor. Velmi zajímavě pak působil jeho výrok: „Tak pan inspektor je nemocný, takže jsem dostal pravomoc s vámi jezdit sám, tak můžete si losovat, kdo pojede první?“. Zprvu jsem si říkal, že je to přeci jen legrace, ale když si to nenechal po chvíli vymluvit a navíc tak vznešeně v tom obleku působil , nechal jsem se zblbnout i já. Samozřejmě, že to nešlo a čekalo se právě na inspektora. To už bylo okolo osmé, pak jsme se ještě nějakou chvíli trochu dusili a já si mezitím odskočil na záchod – zrovna ve chvili, kdy přišel inspektor. Docela mě mrzelo, že jsem si ho nemohl prohlídnout hned, abych se připravil na nejhorší, ale zanedlouho jsem si to vynahradil, když si nás zavolal a rozdal nám naše občanky. Popřál nám mnoho štěstí, s podotknutím, že každý si může za svou případnou blbost jen sám, a mohlo se začít.

Nejprve šel na řadu (jako u maturity) jeden kluk, který neudělal jen konstrukci a pak se ještě chvíli čekalo. Když vyjela první skupinka čítající první pár adeptů na řidičák spolu s instruktorem a inspektorem, byli všichni ostatní, co čekali na tu jaksi nesví. Ale to bylo ještě v pohodě. Po hodině nervozita značně stoupla a když jsme občas zavítali ven, umocňovala jí ještě šílená zima. Opravdu nechutně se ochladilo a tak jsme tam všichni vesele poskakovali a čekali na příjezd naší Felicie, ve které jsme dělali zkoušky. První „várka přijela“ a oba to zvládli. Postupně to dopadlo tak, že jsme s kolegou jeli jako poslední, takže by člověk čekal, že jsem se postupně úplně vystresoval. Leč já, odborník na zkoušky, jsem se pokusil uklidnit se a podařilo se mi to vskutku výborně. Tedy až moc. Když jsme byli konečně na řadě, ani mi to nepřišlo a jako první jsem šel řidit. Samozřejmě, že jsem díky mé laxnosti a opětovně narůstající nervozitě zapomněl odbrzdit ruční brzdu, avšak naštěstí jsem si to rychle uvědomil (chudák instruktor mi to přímo i řekl, ale tak snad bych se s ní nerozjel ) a vyjeli jsme. Už od té chvíle jsem měl divný pocit, že to nikdy nezvládnu. Ovšem velmi podobný měli i ostatní, tak i to mě docela uklidnilo.

Postupně jsme dojeli až k mé neoblíbené křižovatce a já, navyklý na obvyklou jízdu v autoškole (ne, že bychom jezdili stejnými trasami ), jsem se jal odbočit vpravo, i když pan instruktor nic neřekl, tudíž jsem měl správně jet rovně. Avšak ještě když jsem byl zařazený k odbočení, tak jsem si to uvědomil a řekl : . „To asi ano, a kam chcete odbočovat?“ odpověděl inspektor a já na to: „No, s tímhle postavením zřejmě vpravo“. „Tak jeďte,“ odvětil a instruktor nemohl než dodat: „Jste si to vymodlil, že?!?“. Tak si říkám, že jsem se možná touto větou i zachránil, protože kdybych z toho postavení jel rovně, tak je to rovnou na vyhazov…

Poté už jízda pokračovala vcelku nadějně, jen dvakrát se mi podařilo, že jsem hned nedal blinkr (za což se fakt stydím a normálně to nedělám) a jednou jsem při zařazování nižšího stupně jel moc rychle, takže se zas omlela kolečka v převodovce. Říkám – to auto už má za sebou ledacos a divím se, že se ještě drží . Nakonec se inspektor přeci jen ustrnul a nechal mě zastavit na prvním možném místě. To bylo samozřejmě všude v pravo, ale já marně hledal zákaz . Po mě ještě jel zpět do školy kolega Honza, který jel velmi dobře, nicméně ke konci ho inspektor na něčem docela vyškvařil, takže jízda se nesla mírně v duchu nervozity. Jen, co jsme dojeli do školy, se nás inspektor zeptal každého na otázku z konstrukce. Kolega dostal výměnu pneumatiky, což náležitě „okecal“ a já zas kontrolu vozidla, což se mi také docela povedlo. Mé modlitby byly naštěstí vyslyšeny a oba jsme si odnesli potvrzení o splnění obou zkoušek – jak jízd, tak i z konstrukce. Měl jsem z toho velkou radost, a kdo by neměl, že.

No a díky tomu, že jsem už včera udělal testy (na plný počet, což ovšem nechápu, jak se to zrovna mě mohlo podařit ), vyrazili jsme já, Honza a jedna další (nyní již bývalá) žačka Bára na úřad, kde jsme si podali žádost. Na úřadě to bylo taky velmi zajímavé, neboť jsem od jakéhosi pána dostal nižší číslo, které ale bylo už využité a tak jsem musel jít o dost později, než mí kolegové, avšak to by bylo na další vyprávění. Krom toho jsem tam potkal i mojí bývalou spolužačku Katku. Teda řeknu, byl to perný den. A o to víc, že jsem po s Bárou a Katkou (i když co to je jedno pivo a peprmintka, že ) vyrazil na nově koupeném kole od kolegy mého táty z pražského Smíchova až na Zbraslav, kde mě teprve rodiče odvezli. Uf, a to je všechno .