Středa 16.8.2006 (Kde že to vlastně kopeme)

Dnešní den byl opět nabitý novými událostmi, ale než se o nich zmíním, prozradím, kde že to vlastně kopeme a proč. Pokud znáte dobře Východní Čechy a okres Ústí nad Orlicí, není vám jistě neznámé malebné město Letohrad. A právě ten hrad, jemuž místo vděčí za název se stal objektem seriózního výzkumu v rámci digitalizace katastrů obcí (jak jsem pochopil). Loni lokalitu zkoumali georadarem, a podle výsledků byly vyměřeny sondy. Ať už z nich vyneseme na světlo světa cokoli, budou po zkončení zasypány. Město ale pozemek hodlá zpřístupnit veřejnosti s nějakou tou lavičkou a chytrou cedulí. Hrad se vykopávat nebude (stejně z něj po staletích nic nezbylo). A město bude mít další klidné místo pro milence a jiné živly.
Nyní tedy k dnešnímu dni. Odehrál se ve znamení sčítání a dalších matemaických operací. Začal s tím Číža, když loudil pracovní výkaz. Chtěl zjistit, jak bude ještě muset pracovat, aby měl sto hodin. Po dobrých deseti minutách úprav rovnic dospěl k řešení. Dosud odpracoval 35,75 hodin a chce-li zvládnout vysněnou stovku, každý den na něj čeká devítihodinová šichta.
Tomáš se zatím pustil do bagrování v hradním příkopu. Zapomněl se tam tak, že k obědu málem z té dvoumetrové hloubky nevylezl. Pokročili jsme však i my ostatní. Honza s Romanem nabrali rovněž slušnou hrobovou hloubku a Lukáš už pouze zametal skálu. Jen vstup do sklepa nikde! V dolní části jsme narazili na první známky skály, v horní na několik střepů a kousky vápna. Mirka skákala radostí, když je viděla. A když jsme jí ukázali Kámen s maltou (že by tam opravdu byla zeď?), degradovala kolegu na kýblonosiče a jala se v suti rýpat sama.
S hrůzou zjišťuji, že jsem se nezmínil o dnešních pracovních přesunech a úpravách pracovního pořádku. Po generální kontrole pracovních sil Mirka shledala, že by práce mohla být efektivnější. Z původní verze "jedenNakopeDruhýVynese" jsme se tak dostali na "jedenFurtKopeDruhýNosí", což vedlo k ustanovení pracovního zařazaní "kýblonosič". Člověk zůstávající v sondě je dneškem "sondný" a odznakem jeho hodnosti je motyčka.
Možná byste nevěřili, ale povedl se mi výhodný obchod. Vyměnil jsem Čížu za Romana. Romanův odchod z rodné sondy znamenal další výrazný pokrok v české archeologii. Číža se totiž stal kýblonosičem pro dvě sondy, čímž došlo ke zvýšení efektivity práce obou týmů.
Mirka nás krátce před obědem opustila, neboť si v nedalekém Žamberku při opravě silnici žádali její znalecké oko. Velení jsem převzal já a poctivě v 11:45 vyhlásil oběd. Jedl jsem však sám. Nepřítomnost hlavního drába všechny přiměla ke konzumaci svačin, obědů a vyvalování brich na sluníčku.